- F.
- Th.
- Bl.
- S.
- A.
[3.
pl.
ind.
praes.
pass.
cognominentur :
KodPol II
p. 311
(a. 1363)
:
domino Mathie ... et Andree, qui cognominentur Czichrones.]
I.
nazwać, nadać imię
lub przydomek; nominare, nomine vel
cognomine
appellare.
Occurrit solummodo
pass.
, saepissime
part.
perf.
Constr.
a. sq.
dupl.
nom.
b. sq. ab.
II.
przezywać, nazwać innym (zwl. obraźliwym) imieniem; alio
(praec. contumelioso) nomine
appellare
AGZ XI p. 247 (a. 1444) : domine iudex, adiudicate michi penam, quia patrem meum c-vit, quia pater meus non vocabatur Kelbak sed Ioseph.